Vážené dámy a pánové,
vážení delegáti.
Dnes svět hovoří o síle, o obraně, o zbraních.
Dobře známe jejich cenu.
Rakety, tanky, letadla — jejich hodnota se měří v milionech a miliardách.
O tom hovoří kontrakty, státní rozpočty a oficiální zprávy.
Existuje však i jiná cena — taková, kterou nelze zapsat do finančních dokumentů.
Cena lidského života.
Cena rodin, které ztratily své blízké.
Cena dětství, které plyne pod zvuky sirén.
Cena měst a vesnic, budovaných generacemi, které mizí během několika minut.
Mír není politické heslo.
Mír je možnost člověka žít bez strachu.
Je to jistota rodičů o bezpečí jejich dětí.
Je to právo společnosti budovat budoucnost, pracovat, tvořit a snít.
A zároveň, zatímco se zde setkáváme, už se dějí činy, které mluví hlasitěji než jakákoli prohlášení: lidé pomáhají lidem.
Nepokládají otázku, kolik stojí zbraně.
Nečekají na povolení politiků.
Jednoduše jednají tam, kde jsou lidské životy ohroženy.
Podporují ty, kteří museli opustit své domovy, dokonce i v cizích zemích.
Tito lidé, kteří si skutečně váží míru, dělají více než jakákoli politická prohlášení.
A my bychom se od nich měli učit.
Učit se jednat, nejen mluvit.
Protože když zapomínáme na skutečné potřeby lidí a rozdělujeme společnost politickými spory, stáváme se slabšími.
Slabšími jako země, slabšími jako společnost.
Často také zapomínáme na ženy, na matky.
Ony války nezačínají.
Přesto nesou největší tíhu, protože dávají život a vychovávají nové generace.
Nesou na sobě tiché břemeno, které udržuje lidstvo.
A na jejich roli nesmíme zapomínat.
Další věc, na kterou často zapomínáme, je ekosystém.
Není to abstraktní pojem.
Jsme to my.
Je přímo spojen s naším životem, naším vzduchem, vodou a zemí.
A jeho ničení je ničením samotných základů naší existence.
Vážení politici, dovolte mi otázku: jak je možné, že před volbami slibujete jedno, a po volbách se děje něco úplně jiného?
Proč se plány nenaplňují a země zůstávají v nejistotě, čekajíc na další volby?
Žijeme v 21. století, a přesto si některé státy stále navzájem vyhrožují jadernými zbraněmi.
Soutěžíme v počtu raket a zapomínáme na náš společný domov — naši planetu.
Ničíme ekosystém a podřezáváme větev, na které sami sedíme.
Proto dnes vyzývám k kolektivní odpovědnosti:
odpovědnosti vůči společnosti, budoucím generacím i naší planetě.
Přemýšlejme nejen o tom, co zanecháme našim dětem.
Přemýšlejme také o tom, jak s nimi budeme zítra žít, jak se jim budeme dívat do očí a společně nést důsledky našich rozhodnutí.
Protože mír není jen dědictví — je to naše společná odpovědnost.
Mír začíná u každého z nás.
A dokud jsou lidé schopni podat si navzájem pomocnou ruku, dokud si sousedé pomáhají, bude mít lidstvo vždy šanci zachovat svou budoucnost.
Borys DEKET
Ombudsman
