Válka rozptýlila miliony Ukrajinců do různých zemí světa. Někteří odešli nedávno, jiní žijí v zahraničí již mnoho let. Existuje však otázka, kterou bychom se neměli bát položit:
Kdo dnes vlastně zastupuje zájmy těchto lidí?
Ne na papíře. Ne krásnými slovy. Ale každý den – před ukrajinskými úřady, místními samosprávami, institucemi a společností zemí, ve kterých žijí.
Ukrajinci v zahraničí nejsou jen statistiky. Jsou to rodiny, děti, podnikatelé, lékaři, učitelé, studenti, dobrovolníci a lidé, kteří nadále pomáhají Ukrajině.
Proto je podle mého názoru potřeba nová úroveň zastoupení Ukrajinců v zahraničí.
Ne jen další organizace kvůli jménu nebo funkcím.
Potřebujeme otevřený, nezávislý a lidem kontrolovaný systém zastoupení, kde v každé zemi existují jasně zvolení zástupci ukrajinské komunity, kteří pravidelně komunikují s lidmi, shromažďují jejich problémy a návrhy a vedou neustálý dialog jak s Ukrajinou, tak se zemí bydliště.
Například pokud v určité zemi žijí statisíce Ukrajinců, měli by mít možnost vědět: kdo konkrétně zastupuje naše zájmy, co tato osoba nebo organizace udělala a komu podává zprávy?
A co je nejdůležitější, veřejná kontrola.
Financování, rozhodování, vedení, pracovní výsledky – vše by mělo být co nejtransparentnější. Zástupci by měli sloužit lidu, nikoli lidem organizace.
Během války je obzvláště snadné rozdělit společnost: na ty, kteří zůstali, a na ty, kteří odešli; na „naše“ a „ne naše“; na ty, kteří jsou správní, a ty, kteří jsou špatní.
Ale potřebujeme opak.
Ukrajina nekončí na státní hranici.
Ukrajinec v Praze, Varšavě, Berlíně, Římě, Paříži nebo Torontu nepřestává být součástí své země.
Možná je načase nehádat se o tom, kdo je na vině, ale položit si jednoduchou otázku:
Jak sjednotit Ukrajince ve světě, aby stát slyšel lid a lid mohl kontrolovat ty, kteří mluví jeho jménem?
Netvrdím, že mám hotovou odpověď.
Jsem ale přesvědčen: taková konverzace měla začít už dávno.
S úctou,
Borys Deket
ombudsman odborové organizace v zahraničí
