Autor: Borys Deket
Historie nám neúprosně připomíná, že zapomínat na její lekce je nebezpečné. Vzpomínáme na chvíle, kdy Sovětský svaz ve druhé světové válce dokázal vyhnat nepřítele ze svého území a přinutil ho ustoupit. Tehdy se však jednalo o kolektivní boj – boj celé Evropy za svobodu, čest a nezávislost.
Dnes stojíme před otázkou, zda jsme schopni podobné jednoty. V sousedství hoří dům a my jen přihlížíme, jak plameny postupně pohlcují vše kolem. Je tohle evropská odpovědnost? Nebo jsme se naučili žít s myšlenkou, že tragédie jiných se nás netýká, dokud nedosáhne našich hranic?
Evropská unie stojí před dilematem. Nesmí se nechat zatáhnout do přímého vojenského střetu s Ruskem – to by přineslo katastrofální následky pro celý kontinent. Přesto však má povinnost dělat maximum pro zastavení násilí.
To, co se odehrává na Ukrajině, není jen místní konflikt, ale otázka evropské bezpečnosti a budoucnosti.
Evropské státy již dnes pomáhají milionům Ukrajinců najít útočiště, práci i novýživot. Avšak vedení EU stále často sází především na sankce. Ty sice mají politický význam, ale samy o sobě nezastavují agresi – naopak mohou prohlubovat nepřátelství a ničit ekonomiky, aniž by přinášely reálné výsledky.
Ukrajinci jsou součástí evropského prostoru už více než tři dekády. Sdílejí evropské hodnoty, pracují v evropských městech, vychovávají zde děti. Válka, která dnes probíhá, proto není „cizí“ – je to válka, jež se dotýká každého z nás.
Pokud Evropa zůstane lhostejná, riskuje mnohem víc než jen ztrátu morální autority.
Vzniká tu prostor pro růst nenávisti a destrukce, které mohou zítra ohrozit stabilitu celého kontinentu.
Nepotřebujeme nové zákopy, ale rozhodné kroky. Politické, diplomatické, ekonomické. Skutečnou jednotu, nikoliv jen její iluzi. Protože současný stav – kdy sankce neplní svůj účel a korupční schémata bují – hraje pouze do karet agresorovi.
Rusko mezitím postupně odkrajuje kusy Ukrajiny a testuje odhodlání Západu.
Ukrajina nikdy nezapomene na pomoc, kterou dostala. Vážíme si solidarity, každé otevřené hranice a každé natažené ruky. Ale symbolická gesta už nestačí.
Potřebujeme činy – konkrétní, rozhodné a účinné. Jen tak můžeme společně ochránit budoucnost, kterou sdílíme.
Protože tohle není jen ukrajinský problém. To je evropský problém. A Evropa se s ním musí vypořádat, pokud nechce opakovat chyby, na které historie nikdy nezapomene.
