JÁ CHCI DOMŮ
Často slýchám:
„Uděláme všechno pro to, abychom Ukrajince vrátili na Ukrajinu.“
A já na to chci odpovědět velmi jednoduše:
Nemusíte mě vracet. Já chci domů.
Jsem Ukrajinec.
Vím, kde je můj domov.
Je však rozdíl mezi slovy „vrátit člověka“ a „vytvořit zemi, do které se člověk bude chtít vrátit sám“.
Není třeba psát Ukrajincům hotový scénář.
To není film.
To je náš život.
Vytvořte podmínky, za kterých člověk jednou sám řekne:
„Chci domů. Chci žít na Ukrajině. Vidím tam svou budoucnost i budoucnost svých dětí.“
A odpovědnost neleží jen na státu.
Nemůžeme být občany jeden den za pět let – pouze v den voleb.
Země se buduje každý den.
Naší prací.
Našimi daněmi.
Našimi podniky.
Naším vzděláním.
Naší odpovědností.
Naším zájmem a tím, že nám není lhostejná.
A řeknu jednu nelehkou věc:
Ze zahraničí Ukrajinu nevybudujeme.
Můžeme pomáhat. Dobrovolničit. Podporovat rodiny i ty, kteří Ukrajinu brání. Předávat zkušenosti. Investovat. Být hlasem Ukrajiny ve světě.
A to všechno je velmi důležité.
Ale zemi musíme budovat společně tam, kde chceme vidět budoucnost svých dětí.
A právě zde bych chtěl vysvětlit, proč jsem tuto publikaci nazval „JÁ CHCI DOMŮ“.
Není to název vymyšlený jen pro hezký titulek.
Jsou to slova, která Ukrajinci žijící daleko od Ukrajiny říkají velmi často.
Někdo nahlas.
Někdo během telefonického rozhovoru se svými blízkými.
Někdo při pohledu na staré fotografie.
A někdo úplně potichu, sám pro sebe:
„Bože, jak moc chci domů…“
V těchto slovech je někdy více než v desítkách projevů.
Je tam máma a táta.
Jsou tam blízcí lidé.
Jsou tam hroby těch, kteří už nejsou mezi námi.
Je tam známá ulice.
Dvůr.
Škola.
Přátelé.
Vzpomínky na dětství.
Je tam život, který existoval předtím, než jsme si jednoho dne museli sbalit věci a odjet.
A člověku, který večer potichu říká:
„Bože, jak moc chci domů…“
není třeba vysvětlovat, kam se má vrátit.
Ví, kde je jeho domov.
Potřebuje něco jiného.
Možnost vrátit se tak, aby si za měsíc nemusel znovu balit kufr.
Právě proto se tato publikace jmenuje:
„JÁ CHCI DOMŮ“.
Ne proto, že mě někdo vrací.
Ale proto, že domov je místo, kam se člověk musí chtít vrátit sám.
Dnes se neničí jen naše domovy.
Ničí se muzea, historické budovy a kulturní dědictví. Umírají lidé. Ztrácíme část světa, který před námi vytvářely celé generace a který měl být předán generacím následujícím.
Kdysi jsme se mohli ptát:
„Co předáme svým dětem?“
Dnes je však pro mnoho Ukrajinců otázka mnohem jednodušší a zároveň děsivější:
Jak přežít dnešek? A co bude zítra?
Naše děti mezitím vyrůstají v různých zemích. Mluví různými jazyky, chodí do různých škol a poznávají jiný svět.
A jednou se nás zeptají:
„Co se tehdy stalo? A co jste udělali potom?“
Nemáme právo zapomenout na svou historii.
Musíme znát pravdu. Chráníme paměť, knihy, muzea, dokumenty, kulturu i jména lidí.
Jsem však přesvědčen:
Paměť – ano.
Nenávist jako dědictví – ne.
Historie má učit další generace, a ne jim předávat seznam těch, které mají povinnost nenávidět.
Musíme znát chyby minulosti, abychom je už nikdy neopakovali.
Živí musí pamatovat na mrtvé.
Ale živí musí žít.
A největší úctou k těm, kteří už nejsou mezi námi, musí být mír, ve kterém naše děti nebudou muset umírat ze stejných důvodů.
A je tu ještě jedna velmi důležitá věc.
MY TAKÉ CHCEME BÝT SLYŠENI.
Naslouchejte Ukrajincům, kteří dnes žijí v zahraničí.
Nejen tehdy, když je potřeba naše pomoc.
Nejen před volbami.
A nejen tehdy, když je potřeba spočítat, kolik Ukrajinců se vrátí.
Mluvte s námi.
Zeptejte se:
Co člověk potřebuje, aby se mohl vrátit?
Co mu dnes brání?
Čeho se bojí?
Co je už dnes připraven udělat pro Ukrajinu?
Co se musí změnit, aby slovo „domů“ neznamenalo pouze místo, po kterém se nám stýská, ale také místo, kde vidíme svou budoucnost?
Nemluvte o nás bez nás.
Ukrajinci v zahraničí nejsou číslo.
Nejsou jen voliči.
Nejsou problém, který je třeba vyřešit.
Jsme součástí Ukrajiny.
Z Ukrajiny lze odjet, ale Ukrajina člověka ne vždy opustí.
S úctou,
Borys Deket
ombudsman odborové organizace v zahraničí
